Příběh Lucie
Lucie, jejíž jméno jsme si vypůjčili k názvu nadačního fondu, se narodila před třiceti lety s rozštěpem páteře, kdy její bederní obratle nebyly uzavřeny a mícha byla navenek kryta jen míšními plenami. Nyní je z ní mladá přitažlivá žena, matka dvou dětí. Dotáhla to až na inženýrku ekonomie a nedávno úspěšně zakončila doktorandské studium a získala titul PhD., ale než se tak stalo, vytrpěla si svoje. Nyní vypadá tak, že by u ní jen těžko někdo hádal tak komplikovaný start do života. Luciina maminka ještě po tolika letech nerada vzpomíná na prožité trauma: „Bydleli jsme tenkrát v severních Čechách. Lékaři z místní nemocnice mi dali několikatýdenní Lucku po 3 operacích do ruky a řekli: Sežeňte si známosti, snad vám ji někdo zachrání. Ani nám pořádně neřekli, co Lucii vlastně je. Jenom to, že ji časem přestanou fungovat ledviny. Byla jsem zoufalá a začala shánět pomoc.“
Aby se mohla matka nemocné dceři věnovat dnem i nocí a zároveň přispívat do rodinného rozpočtu, odstěhovali se i s manželem a starším synem na Šumavu, kde začali provozovat rekreační zařízení. Tady zároveň i bydleli a Lucie byla s maminkou od rána do večera. Po roce a půl usilovného hledání a shánění „známostí“ se paní Rudlové konečně přes ministerstvo zdravotnictví podařilo sehnat záchranu. Lucie se ujala Urologická klinika v Praze Na Karlově. Stala se pacientkou nově vytvářeného dětského oddělení. Pacientka zde podstoupila další čtyři urologické operace. Pomocí plastik močového ústrojí se podařily zmírnit její potíže na minimum, a Lucka dochází pouze na občasné kontroly. Jen fakt, že musí dodržovat jistá pravidla v podobě netučné a neslané diety, omezit konzumaci alkoholu a sportovní aktivity ji připomíná, že mohla dopadnout nesrovnatelně hůř. Kdyby se ji podařilo neumřít, byla by v plném invalidním důchodu a pravděpodobně umístěná v některém sociálním ústavu.
Luciino dětství se zdaleka nepodobalo dětství ostatních dětí. Bydleli na Šumavě mezi lesy, a tak kontakt s vrstevníky mohla navazovat jen v případě, že do rekreační chaty přijela škola v přírodě. Spoustu času také strávila v Praze na klinice, protože trpěla neustálými záněty močových cest. „Než jsem nastoupila do školy, byla jsem tady víc než doma,“ vypráví Lucie. „Připadalo mi, že jezdím na tábory jako ostatní děti. Ve skutečnosti jsem na žádný nikdy jet nemohla, ale tady se mi vždycky líbilo. Byly tu děti, které jsem doma skoro neměla a od doktorů jsem občas dostala i nějakou tu hračku.“
V době školní docházky se sice Lucie nemohla účastnit žádné ze sportovních aktivit, ale děti o její nemoci přesto nic nevěděly. Vývody, které tenkrát měla přidělané k pasu, nebyly pod oblečením vidět. „V zimě jsem chodila akorát sáňkovat, to ještě trochu šlo, ale ani tehdy ani teď se nesmím zpotit, abych neprochladla a nedostala další zánět močových cest. Přesto jsem byla doma v posteli hrozně často, dokonce tak, že mi doktoři doporučili psa,“ popisuje Lucka aspoň malou výhodu svého postižení. Dostat psa na „lékařský předpis“, z kterého se žádný zodpovědný rodič nevykroutí, by jí jistě závidělo mnoho vrstevníků, zvláště, když s ní směl spávat v posteli. Lucii však kompenzoval opuštěnost a izolaci, kterou s sebou její postižení přinášelo.
Sportu se sice nikdy věnovat nemohla, ale učení ji naopak problémy nikdy nedělalo. Možná i proto, že se díky nemoci stala velice vytrvalou, trpělivou a cílevědomou dívkou. Taky měla vždy dost času na učení, protože většina dětských radovánek ji byla odepřena. Vynikala v přírodních vědách, zvláště v matematice, takže její budoucí profese je svým zaměřením spíše pro muže než pro křehkou blondýnku. „Bude ze mě inženýrka přes průmyslovou výrobu potravin a snižování nákladů,“ říká s rozpačitým úsměvem, protože jistě nejsem první, kdo je tímto zjištěním překvapen. Stejně bych ale nejraději zůstala učit na škole a věnovala se ještě postgraduálnímu studiu,“ dodává a trochu tím zmírňuje následky svého předchozího prohlášení. Lucie na první pohled vzbuzuje dojem velice křehké a zranitelné dívky, ale opak je pravdou. Je plná rozporů a překvapení. Tam, kde by člověk očekával romantickou, ochranu vyhledávající dušičku, se setká se silnou a racionální osobností, která lety strádání a striktního dodržování režimu svou vůli a odhodlání dokázala vytrénovat do záviděníhodné pevnosti. O své nemoci se s nikým bavit nechce. Její kamarádi sice vědí, že nepije alkohol, ale jinak nic. Jediným člověkem, který ví všechno je můj přítel, ale ten to nikomu neřekne,“ končí Lucie, jejíž jméno na velké tabuli i s číslem účtu Nadačního fondu přivítá každého návštěvníka Urologické kliniky v Praze hned u vstupního vchodu.